Expresionismus – Avantgardní směry první poloviny 20. století

1905 – 1918 expresionismu
zahrnuje širší tendenci výtvarného umění, která klade důraz na zobrazení vnitřního výrazu, citovost. Proto i pojmenování vychází z francouzského expresí – výraz. Tento umělecký směr vznikl v Německu a narozdíl od harmonických francouzských a italských děl, vyostřuje se zde rozpor mezi autorem a okolním světem. Už v raném expresionismu se objevily dvě základní tendence: jedna směřovala k postupné abstraktnosti, kdežto druhá sice směřovala k psychologickému působení, ale stále zobrazovala předmětný svět. Realita se tak v dílech expresionistů proměnila na drama lidské existence.

Suprematismus – Avantgardní směry první poloviny 20. století

Za předchůdce expresionismu pokládáme Edwarda Muncha, norského malíře, v jehož umění se setkává několik tendencí, hlavně symbolismus, expresionismus a secese. Jeho první výstava vyvolala velký skandál, jelikož Munch byl zaujatý morbidními tématy, úzkou spojitostí smrti, života a sexu. Vyjadřuje existenciálně úzkost člověka, jeho psychickou drama, používá tmavé barvy v kontrastu s výraznými, deformuje postavu i prostředí – postava v popředí jakoby vcházela do nás a pozadí se sbíhá do zvláštní perspektivy. To vzbudí dojem nestability, strachu a citové nejistoty.

Bauhaus – Avantgardní směry první poloviny 20. století

Druhý předchůdce expresionismu, James Ensor, zobrazoval figury lidí, které se mění na přízraky kostlivců s maskami na tvářích s groteskními úšklebkem. Je to jakási reakce na tvorbu Boshe a Bruegela, kterých si Ensor velmi oblíbil.

Za ohniště expresionismu je třeba považovat drážďanské skupinu Die Brücke (1905 – 1913) a mnichovskou skupinu Der blaue Reiter (1911)

Futurismus – další avantgardní směr

Die Brücke tvořily drážďanské studenti architektury Ernst Ludwig Kirchner (byl vůdčí osobností skupiny), Erich Heckel, Carl Schmidt-Rottluf a Fritz Bleyl. Název skupiny vyjadřoval přesvědčení, že jsou předurčeni k tomu, aby svým dílem vytvořily most mezi minulostí a budoucností světové malby. K zakládajícím členům později přibyly Emil Nolde, Max Pechstein a Otto Müller.

Skupina si vytvořila společný malířský styl, příbuzný v námětech, barevnosti a ztvárnění. Proti racionalitě, harmonii a vyrovnanosti stavěli spontánnost pocitů a emocí. Objekty zredukovaly na podstané tvary, zdeformovaly je do ostrých, hrotitých úhlů a zasadili je do prostředí bez perspektivy. Ostré a zářivé barevné tóny kladli na plátno v širokých tazích štětce a izolovaly pevnou konturou, která působí drsností dřevořezů, přičemž používají kontrast. Hlavními tématy jsou náměty z německého předválečného života, obrazy kaváren, cirkusů, žebráků, prostitutek, běžného života na ulicích města, ale i portréty a různé vizionářské figurální kompozice. Kromě malířství rozvíjejí i grafiku, inspirovanou primitivními uměními, kde se uplatňují ostré kontrasty bílé a černé a záměrně zjednodušené tvary.
V době, kdy se skupina Die Brücke rozpadala, vznikalo v Německu nové umělecké centrum exúresionizmu – skupina Der blaue Reiter. Skupinu tvořilo několik umělců, kteří však již byly méně navzájem spjati než umělci z Die Brücke. Bylo to spíše volnější sdružení různých malířských individualit, z nichž nejvýznamnějšími představiteli byli Wassily Kandinskij, Franc Marc, Paul Klee, August Macke a Alexej Javlenskij. Název vymysleli Kandinskij a Marc spolu: „Oba jsme milovali modrou, Marc měl rád koně a já zase jezdců. Tak vzniklo to jméno samo … “

Malířství bylo jemnější a intelektuálnejšie jako u Die Brücke, umělci se osvobodili od předmětné skutečnosti směrem k abstraktním tendencím, mnohdy na základě lyrické inspirace hudbou (tento druh abstrakce se nazývá lyrická abstrakce). Důležitou se stala jen barva, kompozice a tvar, které mají citově působit na diváky. Malíři používali kontrasty ostrých a měkkých linií, otevřených a uzavřených tvarů, sametových a kovových barev. Chyběl děj a námět.

Franc Marc chtěl ve svém díle vyjádřit vnitřní principy a podstaty přírody. Jeho barevnost měla symbolickou hodnotu, podobně jako výjevy ptáků, býků, koní, šelem …, které se v jeho symbolice staly ztělesněním přírodních sil a podstat. Paul Klee se vydal cestou meditace a snění, poetického chápání malířství. Srpen Macke se inspiroval nejprostšího zážitky z přírody a města a zůstal při předmětném zobrazování.

Skupina Neue Sachlichkeit (nová věcnost) byla založena v roce 1924 v Berlíně jako reakce na zdůraznění sociálnokritického problému. Kromě Georgese Grose, Otta Dixa a Maxe Beckmanna si hnutí našlo před a po druhé světové válce mnoha pokračovatelů. Umělci hnutí se zaměřují na nejkrutější podoby skutečnosti, sociální bídu, společensky degradovaných lidí, ale i život zbohatlíků a pokryteckou a dekadentní společnost v Německu.

Hnutí expresionismu se rozšířilo i do německy mluvících zemí – Rakouska a Čech, kde tvořili Egon Schiele a Oscar Kokoschka.

Ve Francii měl expresionismus vliv na tzv. Pařížskou školu – pojem pro solitérních umělců, tvořících a působících v Paříži mezi dvěma světovými válkami, převážně židovské národnosti. Každý z nich byl osobitou výtvarnou individualitou. Amadeo Modigliani se věnoval převážně portrétem – typ melancholické ženy s dlouhým krkem, mandlovými očima a hranatými rysy obličeje. Marc Chagall pochádal z Ruska a v jeho díle symbolické předměty a figury nedbají na zákony gravitace a volně poletují v prostoru. Náměty jsou poetické vzpomínky na důležité události jeho života, na rodnou zemi. Chaim Soutine a Kies van Dongen se věnovali hlavně portrétní tvorbě.
Během nacistického režimu bylo expresionistické hnutí prohlášeno za zvrhlé a díla expresionistů systematicky ničeny. Mnozí z umělců odešli z Německa, někteří z nich do USA, kde expresionismus našel živnou půdu pro vznik abstraktního expresionismu. Z předmětné podoby expresionismu se inspirovalo mexické monumentální malířství.

Pozoruhodný abstraktní směr – orfismus – vznikl ze snahy spojovat barevný svět fauvisty s hudební metaforou a výtvarnou abstrakcí. Důležitou roli hraje hudební inspirace, co se projevilo již v tvorbě expresionisty Kandinského. Umělec tak prosazoval prioritu barvy, používání barevných tónů připomínalo používání tónů v hudbě. Orfismus se prolíná s kubismem a expresionismem, ale i s futurismem ve své dynamičnosti. Nejvíce se uplatnil v dílech Roberta Delaunaya, jeho ženy Sone Delaunayovej – Terkovej a Františka Kupky.